Historie homeopatie

HOMEOPATIE VE STARÝCH DOBÁCH

Samuel Hahnemann homeopatii ve své podstatě neobjevil. Základní pojetí homeopatie jako léčení pomocí podobné látky bylo v lidské historii objeveno mnohokrát. Zmiňoval se o ní a používal ji Hippokrates a během času vzniklo a zase zaniklo mnoho různých praktik vycházejících z homeopatických principů.


Jedna z těchto praktik se používala v starověké Indii a nazývala se visa chikitsa. Vznikla přibližně před 3 500 lety v době, která se nyní označuje jako doba Mahábháraty. O vise chikitse se mluví v knize Discourses on Mahahharata (Pojednání o Mahábháratě) od P. R. Sarkara, v kapitole s názvem Medical Science of the Age (Lékařská věda věků). (Anglické vydání 1981, Ananda Press, Calcutta, India) V tomto systému se používají různé typy jedovatých látek k léčení kousnutí jedovatými živočichy. Například hadí jed, pavouci jed a štíří jed se používaly k léčení uštknutí hadem, pavoukem nebo štírem. V jednom příběhu z této doby Mahábháraty byl svými nepřáteli Kuruovci otráven Bíma. Odborníci na áyurvédu mu poté dali injekci z jedu a on, se vyléčil. To ukazuje, že lidé té doby byli obeznámeni s principem užívání jedů k vyléčení otravy jedy.


Homeopatie v té podobě, jak ji vyvinul Hahnemann, nepoužívá injekcí. Léky se vstřebávají jednoduše tak, že přijdou do kontaktu s povrchem sliznice, jako například když se rozpouštějí pod jazykem. Systém užívání jedů k léčení otrav visa chikitsa se postupem času začal přehlížet a už se nepoužívá.

VĚDA HOMEOPATIE

Přestože Dr. Hahnemann homeopatii neobjevil, zaslouží si plně úctu za to, že rozvinul homeopatii jako vědu. Jeho pozorování, pochopení, metoda a aplikace představují dnes vědecký úspěch, který má sotva – pokud vůbec - obdoby.


Před Hahnemannem existovala homeopatie jen v rudimentární formě. Neexistoval žádný vypracovaný způsob k objevování léků a jejich použití u pacientů. Docházelo k vyléčením, ale to bylo spíše na základě zkušeností nebo díky štěstí. Pozorování podobna se sice provádělo, ale nikdo si neuvědomoval jeho potenciál nebo to, co z nich vyplývá.

LÉKAŘSTVÍ V HAHNEMANNOVĚ DOBĚ

Konvenční systém lékařství, v němž se vyučil Hahnemann, lze popsat jedině jako primitivní. Vznikaly a zanikaly různé populární teorie, které za pokládanou označovaly hned to, hned zase ono. Způsoby léčení se také pravidelně časem měnily.


Tehdejší léčení bylo často velice dramatické, brutální nebo nebezpečné - běžné bylo podávání velkých dávek nerostných látek jako například rtuti. K vyprázdnění střev se podávala projímadla ve velkých dávkách. Předepisovaly se léky vyvolávající pocení. Záměrně se způsobovalo krvácení - šlo o takzvané pouštění žilou - kdy se pacienti nechali krvácet tak dlouho, dokud jim nezačalo zvonit v uších (což bylo známkou nastalého šoku) a nezbledli na základě akutní ztráty krve. V té chvíli se krváceni zastavilo a z pacienta už nebylo možné vyhnat „špatné šťávy", aniž by byl ohrožen jeho život. Lékaři té doby byli považováni za dobře vzdělané lidi. Studovali své umění na velkých prestižních univerzitách. Sledovali poslední novinky v lékařských vědách jako například ve fyziologii, patologii a anatomii. Lidé se dnes ohlížejí zpět a hrozí se základní neznalosti těchto lékařů. „Jak je to možné," ptají se, „že tito lékaři mohli přehlížet nejzákladnější a nejlogičtější prvky biologických procesů a života? Jak si jen mohli myslet, že tyto brutální zásahy mohou vůbec někomu prospět?"


V té době byly tyto způsoby léčby populární, skutečně odpovídaly úrovni vnímání nemocí. Skutečnost je však taková, že žádná léčba zaměřená na nemoc nemůže být účinná za hranice vnímání nemoci. Horečka se například považovala za příliš mnoho krve - vidíte přece červenou tvář a cítíte bouřlivý tep. Po částečném vykrvácení už pacient nebude mít červenou tvář ani tak prudký puls. Tato zjištění vedla v povědomí lékařů i laické populace k potvrzení chybného pojetí i chybného léčení horečky. Léčení zaměřené na nemoci trpí až dodnes stejnou krátkozrakostí.


Lékaři té doby byli výlučně muži. Udržovali si úzkou společnost a vykonávali svůj vliv proti těm, o nichž si mysleli, že překročili hranice jejich území.


Skuteční uzdravovatelé té doby, ještě než se objevila homeopatie, byli bylinářky a bylináři. Většinou to byly ženy a praktikovaly umění předávané z generace na generaci, jež ctilo základní schopnost těla uzdravit se samo. Pacient té doby měl veliké štěstí, když se dostal do rukou takové léčitelky nebo léčitele. S výživnými bujóny a jednoduchými bylinnými léky se pacientovy šance na uzdravení skutečně léčením zvětšily.


Proti těmto bylinářkám a bylinářům lékařský establišment velice brojil. Byli zesměšňováni jako zpátečníci, nevzdělanci, nebo dokonce jako zdraví ohrožující osoby. Mnoho žen pronásledovaných jako čarodějnice bylo ve skutečnosti bylinářkami a léčitelkami, které poskytovaly své služby ve prospěch lidí často bez finanční odměny.


Tak vypadal lékařský svět, v němž získal Hahnemann vzdělání. Protože to byl muž vyznačující se integrovanou osobností a velkou inteligencí, skoncoval s touto medicínskou praxí, již považoval za škodlivou.

HAHNEMANN ZAČÍNÁ REVOLUCI

Hahnemann se poté živil tím, že překládal lékařské texty, nové i staré, do a ze své mateřštiny, jíž byla němčina. V průběhu této překladatelské práce se seznámil s myšlenkou podobností. První experimenty prováděl na sobě a denně užíval dávky chinovníku (chininu), dokud se u něj neobjevily symptomy podobné malárii (která se léčila právě chininem).


Když se Hahnemann pustil do tohoto prvního experimentu s chinovníkem, sotva tušil, že to je začátek revoluce v péči o zdraví. Za jeho života znamenala tato změna myšlení v lékařském světě bolestné schisma.


Homeopatii nechybělo nic, co by jí bránilo v tom, aby znamenala skutečně revoluční přístup. Spojila se v ní nová úroveň vědecké metody a objektivity s hlubokým respektem k vrozené schopnosti organismu uzdravit sám sebe. Nebyla závislá na měnících se teoriích a objevech, nýbrž vycházela zpozorování, že u každého jedince se nemoc projevuje individuálním způsobem. Využila tohoto postřehu v systému, který přinesl výsledky, jež neměly obdoby.


Jak se pověst o Hahnemannových úspěších šířila, přijížděli studenti a lékaři z celé Evropy, aby s Hahnemannem studovali a pracovali, a takto dále rozšiřovali hranice této nové vědy.

ORGANIZOVANÁ MEDICÍNA BROJÍ PROTI HOMEOPATII

Přijetí homeopatie však zdaleka nebylo všeobecné. Navzdory nezpochybnitelnému úspěchu homeopatie, nejen u akutních epidemických chorob, jako je tyfus a cholera, nýbrž také u chronických nemocí lékařská komunita jako celek homeopatii Nepřijala.


Pro toto odmítnutí byly různé důvody. Jedním z nich byl sám Hahnemann. Postupem času, jak kultivoval tuto novou léčebnou vědu, viděl jasněji než kdy jindy strašlivé dopady alopatické medicíny na zdraví. Stal se vysloveným kritikem alopatie, který nesmlouvavě odhaloval její barbarské a iracionální metody. Lékaři „staré školy" se cítili těmito útoky ohroženi a snažili se společně homeopatii zakázat, aby uhájili svou pozici. V prvních letech byl každý lékař praktikující homeopatii konvertitou od alopatie a lékaři byli nuceni se v této otázce postavit na jednu, nebo druhou stranu. Mnoho alopatických lékařů mělo pocit, že homeopatie je zkrátka příliš odlišná. Především bylo náročnější ji praktikovat. Pro danou diagnózu neexistovalo pouze jedno jediné léčení a každý pacient se musel studovat zvlášť. Aby se lékař mohl věnovat této praxi, musel se znovu vzdělat ve zcela novém systému (a to platí dodnes). Lékaři byli zvyklí vnucovat lidem násilím systém, ve kterém se podávaly ohromné dávky jedů, a homeopatické dávky oproti tomu vypadaly jako příliš male. Bylo pro ně nemyslitelné, že tyto netoxické nekonečně malé dávky jsou s to vyvolat reakci.

HOMEOPATIE PŘEKRAČUJE ATLANTSKÝ OCEÁN

Navzdory protivenstvím postupovala homeopatie kupředu. V době Hahnemannovy smrti v roce 1843 byla homeopatie dobře známa v celé Evropě i Americe. Otestováno bylo přibližně sto léků a byla stanovena jejich terapeutická účinnost.


Homeopatie se do Ameriky dostala ve 20. letech 19. století. Zde se stejně jako v Evropě stala otázkou, která rozdělovala lékařskou komunitu. Emoce byly často zjitřené a lékařská společnost se někdy změnila v ukřičený zápas mezi antagonistickými tábory.


V roce 1844 založili homeopaté první národní lékařskou asociaci, Americký institut pro homeopatii (AIH, Američan Institute of Homeopathy). Tato asociace existuje až do současnosti a zastupuje doktory medicíny, kteří praktikují homeopatii.


Alopaté se však nechtěli nechat porazit. V roce 1846 se sešli, aby založili Americkou lékařskou asociaci (AMA, Američan Medical Association). Dopisy mezi zakládajícími členy AMA ukazují, že jedním z hlavním účelů vytvoření AMA bylo bránit v Šíření a praktikování osteopatie (léčebného systému, při kterém se používalo manipulace klouby a dalšími tkáněmi).


Tento svárlivý vztah trval po celý zbytek 19. století. Homeopatie se šířila i nadále a zakládaly se homeopatické lékařské školy. Navzdory často zoufalým a neprofesionálním pokusům AMA zdiskreditovat homeopatii byl na přelomu století každý čtvrtý lékař v Americe homeopat.


Existovaly homeopatické nemocnice, homeopatické lékařské školy, homeopatické lékařské časopisy, homeopatické společnosti, továrny na výrobu homeopatických léků a homeopatické lékárny. Pozorný návštěvník dobových muzeí uvidí, že lékařské kufříky v 19. století často obsahovaly homeopatické léky.


Homeopatie byla mimořádně oblíbená, zvláště u inteligence a aristokracie. Až dodnes je osobním lékařem anglické královny homeopat. Homeopatie se s Brity dostala do Indie, kde zapustila hluboké kořeny. Nejstarší bez přerušení fungující lékařská vysoká škola v Asii je homeopatická lékařská škola v Kalkatě. Ještě dnes se na ní vyučuje homeopatie.

DVACÁTÉ STOLETÍ

S příchodem 20. století došlo k prudké změně v hybné síle homeopatie, zvláště v Americe. Neexistoval žádný důvod pro to, aby začala ustupovat, ani se nestalo, že by homeopate zničehonic přestali úspěšně léčit. Změněné společenské, politické, vědecké a hospodářské trendy se však spikly tak, že z homeopatie se stala během jediné generace téměř zapomenutá epizoda v historii americké medicíny. Jedním z těchto trendů byla aplikace vědeckých objevů v alopatickém lékařství. Diagnostika nemocí se zlepšila a alopatické způsoby léčení začaly být ve svém přístupu racionálnější. Antibiotika vyléčila mnoho nemocí, které se do té doby léčily jen stěží. Nové lékařské a chirurgické techniky upoutaly představivost společnosti okouzlené vědou a vědeckým pokrokem.


Flexnerova zpráva z roku 1910 měla za následek zpřísnění pravidel vztahujících se na výuku a normy na lékařských školách. Homeopatické lékařské školy musely čelit povinnosti přijmout alopatickou výuku a farmaceutické laboratoře, jinak jim hrozila ztráta akreditace a dotací. Během Času se přestaly zbylé homeopatické předměty navštěvovat. Dnešní průměrný absolvent Hahnemannovy lékařské vysoké školy ve Filadelfii neví nic ani o homeopatické teorii a praxi, ale ani o historii své Školy. Tím že se homeopatie stala zanikající profesi, měla počátkem 20. století jen malou přitažlivost pro mládež. Toto zaměstnání si vybíralo stále méně lidí a existující avantgarda postupně stárla a umírala.

PŘEŽITÍ DO 60. LET 20. STOLETÍ

V 60. letech zbyla ve Spojených státech v podstatě jen hrstka kompetentních homeopatických lékařů. Už neexistovaly žádné homeopatické školy ani homeopatické nemocnice, jen několik homeopatických lékáren. Americký institut pro homeopatii sice přežil, ale ti, kdo si přáli studovat homeopatii, museli jít do učení k již vystudovanému homeopatickému lékaři nebo jet studovat do zámoří. Národní vysoká škola naturopatického lékařství byla pravděpodobně jedinou profesní institucí v zemi, kde se vyučovala homeopatie jako součást pravidelné výuky.


Ve zbytku světa to s homeopatií dopadlo lépe. Královská londýnská homeopatická nemocnice stále fungovala.


Homeopatie pokračovala i ve Francii a v Německu, ač s menším procentem lékařů-homeopatů. Homeopatie se však skutečně rozhojnila v Indii, kde nízké náklady na homeopatické léky a nespoléhání se na drahou techniku tuto praxi podpořilo.

HOMEOPATICKÝ REVIVAL

Od 70. let 20. století povědomí a zájem o homeopatii trvale rostl. Pacienti frustrovaní omezeností konvenční medicíny, jejími vedlejšími účinky a vysokou cenou začínají aktivně vyhledávat alternativy orientované na zdraví.


Logickou volbou zde představuje homeopatie. Lze ji použít u pacientů v akutním i chronickém stavu, má málo, pokud vůbec nějaké vedlejší účinky a je levná.


Homeopaté v Americe byli v minulosti téměř vždy doktoři medicíny. Dnes tvoří doktoři medicíny praktikující homeopatii pouze menšinu homeopatů. Mnoho praktikujících má licenci jako naturopaté, chiropraktici, ošetřovatelé, asistenti lékařů a akupunkruristé. Roste též počet profesionálních homeopatů, osob, které vedle svého homeopatického vzdělání nemají formální lékařské vzdělání ani licenci. Někteří z nejrenomovanějších světových homeopatů dnes spadají právě do této kategorie.


(převzato z knihy Homeopatie – překonáváme medicínu ploché země, Timothy R. Dooley)